Vzpomínám na ta odpoledne na kopci, kdy jsme koukali na nebe a snili.
Natáhli jsme ruce a představovali jsme si, jak chytáme ty obláčky připomínající chomáče vaty, které rychle pluly po obloze. „Chceš si zahrát hru? Vyberu si mrak a ukážu ho Anně, ale ostatní budou mít zavřené oči. Ani mrknout, jasný? Anno, ty řekneš ostatním, jak ten mrak vypadá, ale musíš dávat pozor, co říkáš: když ten popis bude moc snadný, oni hned uhodnou a když to neuhodne nikdo, vyhraju já! Pro tebe bude nejlepší, když ostatní budou na uhodnutí mého mraku potřebovat co nejvíc pokusů. Pojď to zkusit! Já už jsem si vybral mrak…“
